Vzpomínky na Afriku

aneb Zpráva o jedné malé a experimentální exkurzi...

Odjíždíme. Geniální nápad uspořádat tuto exkurzi a právě v tomto složení vznikl velice spontánně, někde mezi sifony horních pater Velké středočeské krápníkové jeskyně. Emil a Yarda měli místo v autě a hodně času. Naši vedoucí, se kterými jsem měl původně jet, se nedovedli dohodnout a termíny odjezdů střídali jak použité košile. Volili jsme jistotu. Ostatně brali jsme ještě šéfa Waldemara. Za necelých čtrnáct dní jsme vyjeli.

Do Afriky jsme se dostali bez problémů. První obtíže začaly až na hranicích Kamerunu. Kamerunským celníkům samozřejmě nestačilo sto ruských rublů tvrdé měny na osobu a den a odeslali nás zpátky. Zkusili jsme tedy jiný horský přechod Poso l'mi Maso a někdy kolem druhé hodiny ranní jsme dojeli do Mmambbaa v Mosambiku. Emil s Yardou chtěli okamžitě jet přes další sedlo Poso l'mi Sadlo do Baamamba, které mělo být naším výchozím bodem. Naštěstí Sadlo bylo pro zimní provoz uzavřeno a my špekulovali, co dál. Padaly různé návrhy. Přes hranice v Ambaa zpět do Kamerunu a sedlo Poso 'l mi Prso opět do Mosambiku pro benzín a nejlépe ještě teď v noci.

To bylo i na mě dost. Většinou čekám, co ti druzí kolem mne vymyslí a jak se z toho převrátí, protože téměř nikdy nemám úspěch někomu vnutit svůj názor. A tak jsem se pokusil. Jestli už náhodou nezapomněli, jak Emanuel s Hubertem, co už jsou teď někde na planině, odkudsi volali telefonem, že cesta z Mosambiku na planinu je skrz led neprůchodná a že jdou z Kamerunu. Jestli si náhodou nevšimli, že právě teď stojíme vedle benzinky, u které si ráno mohou natankovat laciný benzin. A že jsou tři hodiny ráno a že se mi chce děsně spát a že za benzinkou je hezkej plácek a tím pádem bychom mohli vjet do Kamerunu ráno a už tam zůstat.

Uspěl jsem. Byl to malej zázrak, konečně jsme zalehli do spacáků ...

Ujíždíme rovníkovou Afrikou. V pohodě sleduji ze zadního sedadla hory krásně ozářené ranním sluncem a na mapě klikatou žlutou čáru na Kamerunské sedlo Kosa kosum Ine. Náš Profi Nissan Patrol zdolává téměř kolmou, zasněženou silnici k horám. U jedné z odboček projevím své přání zastavit a vyběhnu přes dvoumetrovou bariéru k turistickému směrovníku. Na něm je přilepen cár papíru s česky psaným textem. Konečně druhá dobrá zpráva, po té první, kdy nás bez problémů vypustili na Výsostné kamerunské území. Kluci jsou nahoře a pokusí se o sestup do propasti.

V klidu se balíme na výstup před směsicí zvědavých, pohrdavých a pobavených pohledů turistů bílé, černé a zejména modré barvy v Kosa kosum Ine. Emil ležérně odhazuje mačky horských myslivců z první války, pýchu jeho dědečka, zpět do kufru auta. S desetikilovými výkovky na nohou se toho asi opravdu nemá mnoho vystoupat. Yarda nemá mačky vůbec, neboť je údajně ještě nikdy v životě nepotřeboval. S pocity slabocha si připínám mačky na to nejdostupnější místo na batohu, který jsem si nabalil skutečně poctivě. Všeho nám přebývá, neboť nám Waldemar těsně před odjezdem onemocněl a není tu.

Nastupujeme do strání. Hned za směrovníkem větříme veliké obtíže. Devět stovek metrů převýšení strmým kuloárem. Kudy šli Hubert s Emanuelem jsme nezjistili. Volíme špatně značenou turistickou stezku, kterou tušíme někde pod sebou. Čím výše stoupáme, tím je sníh firnovatější a strmější. Těsně před závěrem stoupání je nádherný ledový výšvih, který se dá obejít pouze za cenu ztráty čtyřset nastoupaných metrů. Pod ním je strmá, dlouhá a skalnatá dojezdová plocha, ukončená srázem pravděpodobně až k silnici.

Nazouvám si mačky. Bejt sám, tak si to vymastím na předních hrotech i s tím báglem. Teď však musím dělat stupy pro ostatní a je to děsná dlouhá fuška. Emil nemůže ustát dlouhé čekání a pokouší se o souběžný výstup v sousedním kuloárku. Nedaří se mu, místo stoupání se naopak propadá do trhliny, kde zůstává viset za batoh. Pro mne kdesi se dvěmi hůlkami již není návratu, ale naštěstí ještě zasahuje Yarda. Bohdane, Bohdane, do jaký řiti ses to zase narval ...

Vyplazil jsem se na krásnou plošinku pod bivakem a sekl jsem se vším o sníh. Jsi-li v prd..., dej si Deli, vzpomínám si na poučky starých mazáků. Jsem v ní a proto si dám jeden kousek. Mezitím přilézají Yarda s Emilem. Adrenalín z nich přímo sublimuje a vytváří nad jejich hlavami růžovou svatozáři. Nad námi září v odpoledním slunci bivak barvy a tvaru obtloustlého banánu. Krásná reklama na národní jídlo i v této výšce. Ještě dvěstě metrů a žerem.

Emanuel s Hubertem jsou ještě v propasti. Čekali jsme to. Vypili jsme jim všechnu vodu, kterou měli nachystanou na příchod. Odhadovali jsme jej asi na druhou v noci. Do té doby budeme mít čas rozpustit novou. Mezitím připravujeme bivak k týdennímu užívání. Inspirován seriálovou postavou Mc Givera, vykopává Emil železnou stoličkou přimrzlou lopatu. Na střídačku rozbíjíme půlmetrovou vrstvu žlutého ledu (už ne národní pokrm) přímo pod horní částí dveří a rozhazujeme jej po okolí. Doufám, že ten samý sníh budeme nabírat do ešušů na vaření. Opírat kola budeme muset chodit jinam, nebo se tu za chvíli pozabíjíme. Dotváříme ještě krásné schodečky, Yarda nám vaří a všichni tři se těšíme do propasti...

Propast Dis éb od Nout, ve které budeme dělat průzkum, leží uprostřed planiny Sko knaš Pek. Zásluhu o její objevení má především Hubert, který s Kamerunci usmlouval tento neprobádaný kousek pohoří Uhu Umba, což je jinak území velmi obsazené různými speleologickými skupinami. Dále pak skupina vedená Waldemarem (Kleontýn, Bartoloměj, Hubert a nestoři Medard s Tadeášem). Samotný Waldemar pak provedl první sestup do hloubky -138 m s minimálními prostředky - 50ti metry lana a 80ti metry lavinovky, což byl velmi odvážný výkon. Vstupní propast nazvali Kost kal Edu ...

Kluci přišli v jednu v noci a vypili nám všechnu vodu, kterou jsme měli připravenou na ráno. Strašně se diví, kde je Waldemar. Jsou tím tak viditelně zaskočení, že mi to nedá spát a do rána musím přemýšlet, co jsme vlastně udělali špatně. Jestli tu vlastně můžeme být, když jsme se na objevu Dis éb od Nout nijak nepodíleli.

Nechali nás tady. Jsem jim za to vděčnej. Vstal jsem mezi prvními a udělal jsem novou vodu. Vyměňujeme si navzájem informace o propasti a vůbec o našem dalším postupu. Je krásný den. Pomáháme Emanovi a Hubertovi vysoušet věci a balit. Nemá cenu se nutit do propasti, když je tak nádherně. Hoši kolem odpoledne odjeli na batozích směrem ke svému autu a my zůstali sami. My. Nepomazaní.

O chvíli později se z protějších strání, pod vrcholy Amba Tomba ozvou hlasy a objeví čtyři lyžaři. Po skalnatých prazích se derou k nám do bivaku. Divadlo. Namazaní proti slunci, s kávou a cigaretou, do půl těla opalovačka, sedíme na zápraží a přijímáme sázky. Kdo to je? Budou zde spát? Spadnou a jestli jo, tak jestli se k nim dostaneme... Byli to Leshotci, tak bravurně kroužící na bambusových lyžích v sypkém prašanu. Nechali nám tu rohlík, malinovou šťávu a banán a zase někam odjeli, zatímco my se zvolna chystáme k odchodu.

Sestupujeme. V šest večer jsme stáli na planině u ústí propasti. V sedle s bivakem zářilo zapadající slunce, nám zářili napucované karbidky. Emil prohlásil, že vstupní propast musí jet první. Trochu mě překvapilo, jak jsou kluci oblečení nalehko do takových hloubek, ale oni mě ujistili, že jejich hadrové overaly jsou ve skutečnosti zespodu pogumované a tudíž vodunepropustné. Začal jsem se nepříjemně potit ve svetru a čepici, navlečený až po uši, uvyklý mrznout a čekat s přežívající nedůvěrou ve své znalosti. Jsa bez základního speleologického vzdělání.

Nad další propastí Rach ot Hromu, kterou pro nás vystrojili Emanuel s Hubertem a kterou jsme ve skutečnosti měli udělat my pro ně, jsme spolu s mokrým a zmrzlým Emilem počkali na promočeného Yardu. Pak jsme jeli dál. Měli jsme tu provádět nějaké operace s lany. Bylo jich hodně a v duchu si nadávám, že jsme si to nesepsali. Každopádně jsme tu měli něco odřezávat, protože prý dole není vůbec nic. Celý balík, asi sto metrů čerstvě zkrácených lan jsme odvlekli studnou Modrých ptáků a studnou Vzad uvř Iti na místo, kde se vaří. Našli jsme tu nějaké ešusy, karbid, 150 m dalších lan. Kluci ze zimní akce mysleli na všechno, jídlo, čaj, cukroví, bomby...

Zimní akce do propasti Dis éb od Nout proběhla před měsícem. Zúčastnili se jí Hubert, Kleontýn, Waldemar, Bartoloměj, Emanuel a mapér Vendelín. Probádali se tehdy během necelých dvou sestupů až do sedmiset metrů. Poslední objevenou propast nazvali Vstr čhot Am. Protože došla lana, prolongovali dále spouštěním Emanuela za nohy pomocí svázaných tkaniček...

My pokračujeme propastí Veselá mysl a v duchu si říkám, jak jsem ještě speleologicky zaostalý a neerudovaný. Na tak perfektně vystrojené kotvení prostě nemám a bojuji o život. V půlce propasti Vstr čhot Am slyším nad sebou hekání. Cítím, že to asi nebude jen můj subjektivní názor. Přebojuji ještě jeden pytel s uzlem a deviátorem a za pár hodinek stojíme na dně z dubnové akce. Zíráme v hlubokém úžasu nad dalším otvorem, podle kterého pojmenovali poslední šachtu a kde leží naše vysněná tisícovka. Pod balvanem ještě Emil nalézá jeden z dalších úkolů - Emanuelovy hodinky. Yarda srovnává velitelský čas a já zatloukám první nýty.

Propástku jsme nazvali Trucovna. Dál jde první Emil. Ujišťuji ho, že kámen velký jako stůl ho určitě unese a nekompromisně v duchu šetření časem i materiálem za něj vážu konec lana. Emil si zabouchá ještě jeden nýt a spouští se dolů. Yarda začíná očividně mrznout.

Neslyším nadšené výkřiky, které vždy doprovázejí postupující objevitele. Po doslanění jsem pochopil, jak je zde nebezpečné vyrábět jakékoliv vibrace. Propástka dostala jméno Hřbitovní snůška. V mezeře mezi dvěma odsedlými bloky se černalo ústí do další propasti. Emil začíná lehce nervóznět, Yarda pravděpodobně už zmrzl. Beru si nářadí a zatloukám spit do největšího lokru, který tu je, protože si nedovedu vybrat to správné místo. Vyzvu kamarády, zda se taky nechtějí o něco pokusit, ale jsou jaksi nesví. Prolézám tedy škvírou dále, zatloukám další nýt a házím šutr dolů. Odpočítal jsem asi stometrovku a pokračuji. Po dalších dvou nýtech kluci navrchu začínají cosi žbrblat a otevřeně protestovat. Asi je jim zima, ale dobře jim tak. Měli se lépe oblíct, nebo se sem narvat místo mne. Mně je tedy zase zatracený vedro a proto chci vystřídat. Ale kluci prý už nepolezou nikam. Jedině ven a tak usmlouvám ještě čtvrtý nýt, abych alespoň viděl z hrany propasti pode mnou na další pokračování.

Nádherný pocit. Nad hranou čtyřicet, pode mnou asi tak šedesát metrů. Kolem přilepené balvany jak telefonní budky, lokry jak křidlice na střeše a dokonalé ticho. Soudruzi to vzdali. Děsně si přeji, aby počkali alespoň u vaření. Sem určitě přijde další nýt, na hranu pilíře, který tvarem i velikostí připomíná funkční vojenský pontón.

Proklínám se, že existuji. Nazuji spelety a zvolna stoupám vzhůru. Přemýšlím, co Emilovi řeknu o tom rogalu, které visí přímo nad hlavou. Kluk bude zítra určitě vystrojovat, tak ať má taky trochu radostí. Na dně šluchty Vzad uvř Iti zatím Yarda s Emilem vaří cosi jako polívku. Jak se jim zimou třesou ruce, vysypou celou čínu do poslední dávky. Nedá se to jíst, zbývá jedině Deli a i ta chutná jako piliny. Dnes to vzdáváme. Ve studni Modrých ptáků mě napadá, že vlastně poslední lezení loňský rok jsem měl právě tady...

Naše podzimní akce předcházela té dubnové do lokality Dis éb od Nout v listopadu. Zúčastnili se jí vedoucí Waldemar, Kleontýn, Bartoloměj a já, Bohdan coby nový člen. Vydatně nám také pomáhali i Makedonští hosté - Pankrác, Servác a Bonifác. Jiné jsme v Středočeském krasu nezlákali. Pro mne obrovská pocta. Tehdy jsme zdolávali spolu s Waldemarem stometrovou šachtu Čurina a za ní studnu Modrých ptáků. Skončili jsme v půlce propasti Vzad uvř Iti na balkónku Škodoradosť. V podstatě jsme dojeli na nedostatek nýtů. Jsem zvědavej, na co dojedem zítra my, ale mám neblahej pocit, že to bude na nedostatek lidí...

Vylezl jsem ve čtyři ráno, byla dokonale jasná obloha a mráz až to praštělo. Na Africké poměry nebývalé. Emilovo světélko se potácelo kdesi na brdcích pod bivakem, Yardovo někde na konci planiny. Nezbylo, než se převléct a odpotácet se také. Celý den jsme se potom vyvalovali na sluníčku, jedli banány, pili tekilu a vysušovali se až do večera. Následující sestup jsme plánovali až na druhý den zase odpoledne.

K zásadnímu obratu však došlo již dopoledne. Yarda se perfektně připravil na sestup. Naplnil si karbidku, vypucoval hořáky, čelovku, zašil si overal, seřídil cajky, opravil batoh, nachystal svačinu a prohlásil, že s námi nepůjde. Bolí ho záda a celý den na to prý poukazoval. Jsem rád, že to řekl právě on. I když bych dělal akci nejraději opět ve třech, uvědomuji si, jakej jsem hnusák. Obdivuji ho, že měl tu odvahu to říct první, navíc si nedovedu představit, jak bych ho dole zachraňoval se svými bolavými zády já. A taky proto, že Emila znám alespoň z akce do Velké Roštěnkové jeskyně v Pohoří Kanibalů, kdežto Yardu vůbec. Myslím si, že i Emil v tomto směru trochu zaspal, když celý den poukazoval na to, že má rozhašenou karbidku, vybitou čelovku, roztrženej overal, rozbité cajky, díru v batohu a že se mu nechce chystat svačinu. Každopádně, kdyby to nevzdal ani jeden z nich, určitě bych to vzdal já. Připravil bych si řeč něco jako v tom smyslu, že jsem o něco starší než oni, oprýskanější, méně nadrženej, nebo třeba, že nemám rád černochy ani modré ptáky, bojím se tmy a velkých hloubek. Určitě bych jim popřál hodně štěstí, aby náhodou někde nescházelo. Holt, kdo pozdě chodí...

Tato situace donutila nás zbývající se nad sebou zamyslet. A tak vyndáváme z kapes topofily a Sunta, se kterými stejně neumíme pracovat, zápisníky na poznámky, ke kterým stejně nedojde, protože na ně nebude čas. Je nám jasné, že dnes půjdeme jen dopředu, abychom zjistili podstatné. Zda jeskyně pokračuje či ne a nemusela se zavalovat dalším lezeckým materiálem. Zamýšlíme se i nad tím, proč se vlastně člověk cpe k jakémukoliv dokumentování, když se vždy najde druhý, který to dokáže lépe. Koukám na Emila. My dva si nepotřebujeme nic dokazovat.

Odpoledne stojíme zase u propasti. V sedle s bivakem se v zapadajícím slunci rýsuje navíc Yardova postavička. Nádhernej den. Emil mě tentokrát pouští napřed s šibalským úsměvem ve tváři. Mezi druhou a třetí přepínkou vstupní šluchty se dostanu do problémů. Lano pode mnou vypadá jako dlouhé, tlusté a ledové hovno. No to nám to pěkně začíná, za dva dny tolik přirostlého ledu. Už chápu, proč tady Emil předevčírem tolik řval. A ten jeho dnešní kukuč! Beru lano přes všechny ostré hrany slanítka, s osmičkou bych si tady ani nevrznul a na břiše mi vyrůstá pěkná hromada ledové tříště. I přes nepromokavý overal se nacpe i pod trenýrky. No nevadí. Aspoň se mi nebude plést pod popruhy.

Mažu si to propastí Rach ot Hromu rychlostí blesku. Cestou přemýšlím nad pokyny našich vedoucích: Dotáhnout to do tisícovky, zmapovat, zdokumentovat, nějakou tu geologii, zabezpečit nebezpečná místa a eventuelně odstrojit, aby to měl Hubert včas připraveno do časopisu Žena a díra. Nad šachtou Veselá mysl si dáme Deli, o kousek níže se zase mírně zapotíme a coby dup jsme v Trucovně.

První jde Emil. S telefonními budkami měl možnost se dva dny psychicky srovnat a celkem se mu to zdařilo. Doslaňuje na balkon v půlce propasti a vznese vznešený název Šepoty. Pak pokračuje dále. Když dělá třetí nýt pod balkonem, upozorňuje mne, abych moc nedupal, že to jsou telefonní budky slepené blátem a drží mocnou silou jeho strachu.

Slanil jsem za ním na dno. S názvem jsme si starosti nedělali. Ve dně Šepotů a Výstřiků jsme našli pokračování opět pod odsedlým balvanem. Emil mi zatloukl poslední nýt. Hodnej. Věším se do něj a jedu pod obrovský zával. Uvažuji, který šutr bude hoden pocty mít v sobě zavrtán spit pro přepínku. Nakonec si vyberu ne ten největší, ale ten nejkompaktnější a hned jdu dále. Po třech metrech se dostanu do vodopádu. Seshora to vypadalo jako deštíček, ale teď vidím a cítím, že to bude daleko drsnější.

Po patnácti metrech přistávám na plošince a uskakuji pod převísek, kde aspoň tolik neprší. Emil na mě cosi řve, ale nerozumím mu. Nemá smyslu, aby sem jel v Yardově nepromokavém overalu s Yardovými cayky. Navíc tu budu něco ještě asi tlouct. Voda se ztrácí v úzké puklině pode mnou, ale nechce se mi tam. Už teď to stojí za mokrou belu. Ovšem kousek vlevo dole je náznak suchého horizontu. Hurá tam. Nádherný tlakový kanál v liťáku, erodovaný, dlouhý, to bude určitě ta chodba, která bude plynule sestupovat až do té tisícovky kilometrovými dómy.

Hukot. Po dvaceti metrech jsem u svislé vodní stěny. Cosi tu děsně cáká. Kryji si hořák, rozbíhám se a doskakuji na menší blok zaklíněný v puklině. V letu mě ještě napadá, zda budu mít na skok zpátky. Žádný horizont. Voda se ztrácí kdesi v úzké puklině dole. Zhasl mi ještě plamen a nejde v tom vlhku nakopnout. Rychle zpět pod první a menší vodopád a pokusit se o úspěch ještě tady. Brnkačka. Stěny vypadají jak povrch obalů na vajíčka. Drkotám zuby, mlátím spit hlava nehlava na hranu tří ďolíčků. Fantastický mechanicko-pneumatický příklep.

Dojíždím poslední desítku. Je konec. Zbývá jedině Deli. Nemá smysl se cpát ještě hlouběji mezi pukliny, když se tam nevlezu. Makám nahoru a cestou odstrojuji nýt mezi dolíčky, zatlučený jen napůl. Určitě mi za to naši technici řádně vyčiní. Přemýšlím o názvu. Vodní peklo? Ne! Nejsem přece hyster, ani vyvolený. V létě sem určitě přilezou naši kritici, nebude tu ani kapka vody a oni budou komentovat naše dílo.

Když vidím Emila na dně Šepotů a Výstřiků, napadá mě název Archimédův exkrement. Emil má již snězenu Yardovu svačinu a tak ho požádám, aby to za mě odstrojil, že už na to nemám. Mám už pouze na Deli a cestu nahoru. Z té osmistovky to bude ještě pěkná komedie.

Vaříme si pod propastí Vzad uvř Iti. Je z půli vyhráno. Jíme čaj, polívku a Velkou dělnickou pečeť. Bojujem dále. Odstrojení Modrých ptáků si vymiňuje Emil. Je mi jasné, že na mne zbyde vstupní propast Kost kal Edu.

Odstrojování jde blbě. Uzly na přepínkách musím naklepávat slaňovátkem jako biftek, aby šly rozvázat. Stometrovku táhnu ve smyčkách pod sebou. Nemám na to, abych ji nahoře vytáhl v rukách celou. Jsem děsně těžkej a zmrzlé lano nepříjemně vrže. Konečně poslední přepínka. Věším do ní různě velké kotoučky zkamenělého lana a lezu ven. Odvazuji vstupní kotvení a ptám se Emila, zda sem náhodou ještě pozítří nepůjde. Nic neříká, ale i v té tmě vidím, že se na mě kouká jak na blbce...

Desítka lana zmizela obloukem ve vstupní propasti a určitě zůstala viset ve druhé přepínce. My si dáme Deli a obloukem mizíme směrem k bivaku. Jsou asi tři hodiny ráno. Nemám chuť zvedat rukavici, abych se podíval, kolik je přesně. Mrzne, až to praští. Černoši dole v údolí se určitě zahřívají ve svých bambusových spacácích a na jejich chýše jemně padá stříbřitá jinovatka. Je dokonale jasná obloha a nad vrcholem Amba Bimba letí kometa Heyl-bopp, či jak ji nazvali ukrajinští astronomové a my se zvolna vpotácíme do bivaku.

Pohoda. Yarda nám nachystal Skotský stůl a udělal vodu. Pijeme kafe, vitaminy a dojídáme poslední banány. Protože tu už nemáme co dělat, sestup k autu plánujeme na zítřek ráno.

Cesta zpátky proběhla tradičně špatně. Večer se zatáhlo, sníh rozmokl a povolil do všudepřítomné břečky. Ráno začal padat sníh a foukat vítr. Nezbylo než sestoupit co nejdříve. Ve svých stopách to nešlo, stopy Emanuela a Huberta někam odtekly. Na parkovištích mezi hotely už na nás nikdo nekoukal, bílí, černí a zejména modří turisté buď odjeli, nebo někam zalezli. Náš Profi Nissan Patrol se utopil při ztroskotání přívozu na Nilu, jak se to občas při návratu do Středočech stává...

A tak zase někdy ve Velké středočeské krápníkové jeskyni ahoj!

zapsal Bohdan