Bod č. 168, aneb Perníkové království

Mikropovídka.

Mé luxusní pracovní auto dojelo po zemědělské cestě doprostřed kukuřičného pole. Luxusní proto, že na rozdíl od mého stájového kolegy má papíry, je nastříkáno, nikoliv natřeno a také občas dojede tam, kam má. Vyložil jsem se mezi obřími stvoly a okomentoval to neurvalé horko. Kdesi pod horizontem zelené bambusové džungle se směle rezavěl můj bod č.168. Další bod nebylo vidět vůbec. Náčelníkovi se nepodařilo zjistit přístupové trasy a tak tuto důležitou, ale pro něj zanedbatelnou skutečnost nechal na mě. Ověsil jsem se různým náčiním, vč. dvou litrů tekutiny, zatížil obě ruce materiálem, kterým jsem měl pojednat bod č. 168 a vyrazil do terénu.

            Tentokrát mám obrovské štěstí. Kukurůza dosahuje do výše očí a ač nechává citelné řezné rány dá se trefit bezpečně bod č. 168. Vloni to bylo horší. To jsem pojednával bod č. 283 a ten zelený nesmysl byl vyšší než já. Zdálky si člověk vytipoval směr a vzdálenost a poté děs se vůle boží, boží bojovníci bili cepy přes palici, bod byl k nalezení za dramatických okolností. Během krásných vzpomínek ze zvolna přibližuji k vysněnému bodu č. 168 a zjišťuji, že se pomalu zvedá vítr. Naducanými třásněmi mi vytrvale kyne a pobízí k rychlejšímu tempu, lánem se prohání obří neviditelné stádo bizonů.

            Vynořím se z buše u betonového piedestalu pod bodem č. 168, na zádech křesílko,pod paží špagát,pod druhou kus téráku a ředidlo, za laclem tekutinu, v opičích tlapkách jako na háčkách dvě dvacetikilové plechovky a do očí mi padne jedna velmi divná věc. Normálně by se zde dalo čekat cokoliv. Po svých poutích přes překážky k jiným piedestalům a jiným bodům jsem natrefil na cokoliv. Prostě nic, co by jednoho špinavýho cvoka živícího se špinavou prací rozhodilo. U bodu č. 285 na čerstvě skoleného divočáka, jinde na svlečenou mileneckou dvojici, místního ožralce, uvízlého draka. Na bodě č. 180 zcela regulérní příklad oxidace železa. Na obávaném bodě č.188 ukázkové obří sršní hnízdo velikosti kopacího míče. Tehdy jsem si ve svých dvaačtyřiceti letech hodil – svůj první Molotovův koktejl. I přes tuto nepříjemnou skutečnost bylo nutno bod pojednat, ale právě zde na č. 168, se dělo cosi neočekáváno. Možná bylo příliš horko, nebo piksle příliš těžké, nebo cesta příliš dlouhá, hlava příliš málo zakrytá, mysl příliš napjatá či vygumovaná, vegetace příliš zbujnělá.

            Na piedestalu bylo urovnáno několik dětských hraček. Vázička, lunochod, panenka hrníčky, kytičky, pistolky a spoustu dalších neidentifikovatelných věciček. Všechny vzorově urovnány v řadě po okraji betonu jako herci na okraji širokoúhlého jeviště.Vidět takovou výstavku by v podstatě nebylo nic divného kdyby…. Kdyby byla nejbližší vesnice blíže, než čtyři kilometry, kdyby byl bod č. 168 od nejbližší cesty blíže, než půl kilometru, nějaký kemp, koupaliště, les, hřiště, stavení, parkoviště. Nebylo zde prostě nic. Jen kukuřice a zase kukuřice.  Kdyby zde bylo cokoliv, sebemenší důvod pro existenci tohoto defilé, bylo by to snadné. Začal jsem mít neurčitý pocit, jako z něčeho, co nechápu.

            Nebyl však čas na úvahy, bylo třeba naplnit své poslání. Třeba z vrcholu bodu č. 168 uvidím více. Třeba alespoň na bod č. 167, který budu pojednávat pozítří, nebo na svého stájového kolegy, který pojednává bod č. 171. Aspoň nebudu mít strach z toho, že jsem zde sám. Opatrně jsem sesbíral hračky z piedestalu a uložil je na hromádku do kukuřice. Přes beton rozložil térpapír, abych ho neupatlal. Bod č. 168 by pak mohl špatně fungovat, eventuelně by nefungoval vůbec. Lidem, kteří by spatřili pokecaný podstavec hluboko v kukuřičném poli by se udělalo špatně. Rozmíchal jsem barvu bytelným kukuřičným stvolem a počal stoupat lehkým dvojkovým terénem na samý vrchol bodu č. 168.

            Rozhled to byl nádherný, prožitek stoprocentní, adrenalin sublimující, pádový faktor minimálně za pět. Vítr dosahoval značné intenzity, pode mnou živý, hustý, zelený koberec. Kdesi v dálce, rovněž na vrcholu bodu, můj stájový kolega, na opačné straně za roklí s potůčkem, za kopřivami a ostružiním, vysoko ve skalnaté stráni, ještě hůře přístupný bod č. 167. No to je hrůza. Vyhlídka následujících dní mne naplňuje běsem. Abych se uklidnil, což na houpajícím se bodu č. 168 šlo celkem snadno, začínám pojednávat jeho horní část barvou stříbrnou.

            Seberealizace šla rychle od ruky. Tempo bylo přímo odvislé od vidiny velikosti mzdy za provedenou práci a houstnutí konzistence užitého materiálu. Jako nepřímý faktor působila tmavnoucí obloha na Západě republiky. Moje směšné pohyby občas ustaly,  pohled  spočinul nejen na obloze, ale i na rokli pod bodem. Jasně. Nepřirozeně zvětšený meandr a místy převislé svahy. Je to stará pískovna. Když se odtud vozil písek, tak sem přece musí vést nějaká cesta. Navíc dole v houští se červenala nějaká plocha. Asi střecha zřejmě bývalé správní budovy. Malé štěstíčko. Zítra sem vjedu s autem a už nikdy žádné terénní  přesuny.

            Po třech hodinách práce se dostavil nový, horší a intenzivně tísnivý pocit. Nad můj bod se nasunuje velká černá obluda, která nevěští nic pěkného. Rozhlédnu se. Od Západu republiky se přibližuje obří clona, která pozvolna polyká krajinu. Okraje blízkých remízků se zvolna začínají rozplývat a rozpouštět, můj stájový kolega na vzdáleném bodu urychleně balí a kvapem sestupuje. Prchá. Protilehlý bod na skalnaté stráni dosud zalité sluncem, se mi rozpustile vysmívá. Můj bod je najednou komplet  pojednáván mokrými kolečky. Velikými pihy začínám být nenápadně pojednáván i já. Jdu se bodnout. Prchám. Dole pod bodem č. 168 zjišťuji, že sestup v podstatě nic neřeší. Je potřeba utéct ještě dál. K autu je to velmi daleko, zelená plantáž mě od toho, co mne zaručeně nemine neochrání, ale tam dole je přece ta střecha….

            Seskakuji z lehkého písčitého převísku a utíkám k ní. Je to jen nějaký polozbořený kozí chlívek a králikárna, kam se nevlezu. To je ale bída. Přece sem nechodil někdo čtyři  kilometry krmit králíky. Co takhle ten veliký ořech v sousedním lůmku. Co dělá takhle velký ořešák na takhle opuštěném místě. Musím to také zkontrolovat, kapky jak ořechy mne pobízejí k rychlým úvahám a závěrům.  Rozhodně rozložitý ořech poskytne lepší úkryt nežli polorozpadlý dům Páně.

            Bylo to ponuré místo. Pod ořechem, pod houštinami, roklí a zejména černým mrakem ze kterého již začalo hustě chcát , naprosto dokonalá tma. Opravdu tam stál. Dlouhou dobu jsem nepotkal tak vhodnou věc v tak nevhodné chvíli. Přece jen při vší své životní smůle jsem klikař. Byl to opuštěný (ne tak docela, protože jsem u něho stál já), zchátralý  (ne tak docela, protože mi nyní naprosto vyhovoval), cizí (nyní byl tak blízký), špinavý (špinavý jsem zrovna byl i já, vlastně tím čistý, protože nic netajil ani nezakrýval),smradlavý (smrděl jsem po celodenní šichtě stejně), zamčený (mříž v okně vypáčená, stejně jako vyrvaný zámek ze dveří), ale zejména dokonale tajemný (já?) dům. Za hustého deště jsem vstoupil dovnitř….

Dům byl vybydlený, ale přitom zachovalý. Byly zde dvě místnosti a kuchyňka, větší předsíň a cosi jako spíž. Kolem stěn stály zbytky nábytku, na postelích zbytky matrací, v kuchyni zbytky židlí a nádobí. Ve špajzu zbytky jídel. Nic zde v podstatě nechybělo. Omítky ještě dobré, okna sice rozbité, ale neschnilé, podlahy prošlapané, ale zdravé, kamna rezavá, ale funkční. Střecha musela být dobrá, protože nikde nebyly stopy po zatékání, rovněž nikde ani stopy po vypínačích či drátech. Asi tady nikdy v životě nebyla ani elektřina.                 Z rozbitého okna jsem přes clonu bouřkového přívalu viděl příjezdovou cestu roklí zarostlou minimálně desetiletými stromy. A opět. Zase mě to zarazilo. Opět to, co dopoledne pod  bodem č.168. Všude plno dětských hraček. Klukovských i holčičích. Všude plno obrázků a ozdůbek z přírodních materiálů a s dětskými motivy. Všude i dětské oblečení a dětské skládanky a knížky. Tajuplný obyvatel měl asi hodně času a hodně se věnoval i dětem, výzdobě domu i svému okolí.

Pršelo a já mohl dlouho přemýšlet, kdo zde vlastně mohl bydlet. Správní budova lomu to asi nebyla. Byla by zde elektřina a žádné postele. A taky váha. Bývalý vodní mlýn? Na potůčku, který sotva teče těžko. Hájovna na samotě? V akátovém lesíku velkém jako fotbalové hřiště sotva. Samostatný rolník a pastevec? Na takto neúrodném místě? Opuštěný poustevník? Moc honosné. Podivín shromažďující hračky, se kterými si i hraje? Tady? A co cikáni? Tak daleko od civilizace? Umělec či filozof? V takové tmě? A samotě? Perníkáři, nebo snad perníková chaloupka bez perníku paní Ježibaby?

Ten Někdo zde bydlel se asi dlouho. Všechny věci byly dlouhodobě používané, malby  omakané, podlahy zašlapané, mosazné kliky neukradené a vyleštěné častým otvíráním a větráním. Skoro jako by majitel mohl vzít za kliku a  každou chvíli vejít. Procházel jsem místnostmi , zahnojen od barev, s přilbou na hlavě s lezeckými cajky na zadku jako člověk z jiné planety, eventuelně jako bytost jiné dimenze. Zvědavě, nesoudně a nekriticky jsem nahlížel do vyrabovaných skříní, jako bych hledal odpovědi na položené otázky.

            Ne. Nikoho jsem zde nečekal. Zde už nemohl nikdo být. Za této situace by zde nemohl už ani nikdo stabilně žít.  Pochopitelně se zde podepsalo několik adolescentních návštěvníků z nejbližší vsi svými typickými podpisovými vzory, možná pár feťáků, co se obtěžovalo trmácet se takovou štreku, aby mohli být v rauši nevyrušováni, možná pár milenců uklidilo postele či bezdomovců, kteří si zatopili v kamnech. Svůj otisk zde nechaly i myši, vosy, mravenci a jiná lesní havěť. Tento dům byl tajemný jinak. Přišel jsem na to velmi rychle.

            Ten dům se totiž velmi dokonale a až bolestně konkrétně podobal mně samotnému. Stejná opuštěnost a vnitřní rozervanost. Stejnej póvl i originalita zároveň. Stejnej lesk,bída, vznešenost i neuchopitelnost. Podoba byla tak dokonalá, že jsem se rozhodl vyčkat, až déšť ustane a prohlédnout si dům ještě zvenčí. Těšil jsem se jako malé dítě jaká podobenství ještě objevím. Bavil jsem se vizemi, jak snadno a jednoduše se dá tento dům upravit opět k obývání, koketoval jsem s myšlenkami o tom, jak to bude krásné, zahlcoval jsem se různými variantami historie i budoucnosti. Nepřipustil jsem si ani takovou drobnost. Dům, vlastně již jen objekt, vůbec nebyl ani můj.

            Déšť ustal stejně rychle jako začal. Vyrazil jsem mokrými keři na další průzkum, ale neobjevil jsem už víc, než bych býval čekal. Na potůčku hrázka a jezírko, zbytky plotu, zbytky suchého hajzlu, rozpadlé kůlny, stodola,  zarostlý a nestříhaný ovocný sad, pod srázem pískovny studánka. Nad domem byla ještě přístavba, něco jako jednopokojová mini mansarda. Přístup, spíše přeskok po naprosto shnilém dřevěném můstku. Nerozbité okno vedoucí do dvora tohoto Panství, dvě postele, ve kterých se dá spát jen tak a dělo se tak určitě ještě nedávno, uklizeno a čisto. V bílých peřinách snad jen chybí nahá, štíhlá, opálená žena.  Přece jen existuje důvod bytí tohoto království, tyto myšlenky vždy, alespoň mne, přivádí do slepé uličky.

Nebudu zde již rušit. Není zde co objevovat. Zbývá skok zpět do reality, povedl se bez pádu a zranění.  Vycházím nad dům a usedám do mokré trávy ve stráni, co kdysi byla vyvážkou. Zmoklé Perníkové království mám jako na dlani. Ve smyslu zjištěných skutečností to nemohu nazvat jinak. Cosi zde ale nesedí. Něco k tomuto místu stále chybí. Mohu si sem dosadit vážmistra pískovny, hajného, mlynáře, tuláka, feťáka, bezdomovce, souložící dvojici i tu ježibabu. Velmi živě si zde dovedu představit i sám sebe. Kam se ale poděly ty děti? Co zde vlastně dělaly? Je mi jasné, že si braly hračky a z tohoto studeného dolíku si chodily hrát i na podstavec pod bod č. 168.

V tom mi to došlo! Věc, kterou snad nejde vysvětlit. Rozbíhám se zpět pod bod č. 168, tento bod, stejně jako všechny ostatní body začínající jedničkou přece opravovali vloni a vloni také betonovali jejich piedestaly !

Už jak se blížím, vidím změny. Bod č. 168 je jako nedotčený. Barvu, kterou jsem ho pojednával mohla umýt bouře. Je to divné, ale může tak být. Térpapír na zakrytí je také pryč. Mohl ho vzít vítr. Nevisí zde ani moje zánovní lano. Mohl ho smést blesk. Nejsem tedy takový klikař. Musím si koupit nové.

 Na okraji betonového piedestalu bodu č. 168 srovnány hračky ve slavnostním průvodu…… Na registrační cedulce číslo 167.